Sdílej svůj příběh

Možná jsi zažila něco, o čem se těžko mluví.
Možná si nejsi jistá, jestli to „bylo dost vážné“, nebo jestli má tvůj příběh vůbec smysl sdílet.
Má.

Tento prostor je určen ženám, které chtějí anonymně sdílet svou zkušenost – bez hodnocení, bez tlaku a bez nutnosti cokoli vysvětlovat nebo obhajovat.
Můžeš napsat jen pár vět, nebo celý příběh. Tolik, kolik sama chceš.

Tvůj příběh může zůstat jen zde.
A může se také stát hlasem, ve kterém se pozná někdo další.

Ženáč

Začalo to na seznamce… Padlo srdíčko z obou stran a byla z toho shoda. Podle fotek sympaťák, co hledal vztah. Začali jsme si psát, hodně jsme si rozuměli, hodně jsme se smáli… Po pár dnech přišel z jeho strany návrh na schůzku. Šli jsme se projít. Bylo to, jako kdybychom se znali roky. Jiskra přeskočila oboustranně. Vídali jsme se, psali si, telefonovali. Většinou jsme se vídali ráno. Chodil se mnou venčit psy. Občas jsme si i někam zašli – většinou do jiných měst. Jediná podezřelá věc na něm byla, že každou schůzku mi říkal, že se ho můžu zeptat na cokoliv, že mi řekne pravdu. Po pár týdnech jsem se ho ptala, zda půjde se mnou zase venčit psy- bylo to o trochu dřív, než obvykle. Řekl mi, že může až později, že musí odvézt dceru do školy. Bylo to pro mě velké překvapení, protože během těch několika týdnů se o dceři vůbec nezmínil. No, nejen, že měl dceru, ale měl také i syna. Tak jsem mu tedy položila otázku, zda je ženatý. Jeho odpověď byla ANO. Byla jsem v šoku. Řekla jsem mu, že ženatého chlapa nechci. No a od té doby začaly z jeho úst padat samé lži… „My s manželkou žijeme už jen jako spolubydlící.“ „Už jsem s ni nespal roky…“ Už jsem chtěl mnohokrát odejít. „Měl jsem už sbalené kufry u dveří, ale zůstal jsem jen kvůli dětem“…. „Kdybych měl ženu, na které mi záleží, odešel bych okamžitě“…. „S tebou je mi strašně dobře, pokud to půjde takto dál, vidím v tom společnou budoucnost…“

No a já hloupá jeho sladkým řečem uvěřila. Přeci jen jsem po těch několika krásných týdnech k němu začínala něco cítit. Ale jak plynul čas, začínala jsem cítit, že se o něj nechci dělit. Z obou stran už padlo „miluji tě“, bylo nám spolu opravdu dobře. Tak jsem se ho zeptala, jak to s námi vidí. V podstatě padlo „buď já, nebo ona“. Samozřejmě, že si vybral manželku. Hrozně mě to bolelo a nadávala jsem si, že jsem mu věřila…

Po pár týdnech se ozval, jak moc toho lituje a že chce být se mnou. JEN chce ještě nějakou dobu zůstat doma, kvůli synovi. (jeho syn je lehce mentálně zaostalý) Chtěl byt doma, dokud nedokončí učňák -pomáhal mu s učením. To mělo trvat rok a půl. Sliboval, že jakmile syn dokončí učňák, tak se odstěhuje a budeme spolu. No a já hloupá uvěřila jeho slibům. Čas plynul a jeho syn učňák dokončil. Pak jsem se ho zeptala, jak to vidí s tím stěhováním. Opět si vybral svou rodinu. Zase jsem to ukončila. Hrozně to bolelo.

Po čase se opět ozval… Chyběla jsem mu… Upřímně, on mi taky chyběl. Ale věděla jsem, že manželku nikdy neopustí. Řekla jsem mu, že se můžeme vídat, ale jen jako přátelé. Chvíli to fungovalo. Ale chemie mezi námi byla silnější. Zase jsem do toho spadla. Tentokrát jsem mu ale řekla, že jestli od ženy neodejde, tak v tom nechci pokračovat. Přísahal, že tentokrát už opravdu odejde. Dokonce mi dal zásnubní prstýnek na důkaz, že tentokrát to myslí opravdu vážně. Opět jsem mu uvěřila. Bylo tam však opět „ALE“. Potřeboval 3 měsíce čas na to, aby dokončil v baráku podkroví, na jehož rekonstrukci si vzal hypotéku (dům nebyl jeho, ale manželky). Čas plynul a rekonstrukce se protahovala.

Zkrátím to. Manželka se o nás dověděla. Samozřejmě s ni celou dobu spal. Ona ani neměla tušení, že jim to (dle jeho slov) neklapalo.

Nakonec se od ní odstěhoval a našel si jinou. Opustil svou ženu, i mě.

Když člověk miluje, tak tomu druhému slepě věří. Já se tvrdě poučila a ženatému muži už nikdy na špek neskočím…

Seznamka

Je to už 7 let a tato vzpomínka mě ještě občas bolí… Seznámila jsem se s mužem, který byl velmi zábavný, nebyla s ním nuda. Měli jsme toho hodně společného, vypadalo to velmi slibně. První týden byl strašně intenzivní, cítila jsem spojení. Pak najednou přišla pauza. Musel odjet. Vše utichlo, ozýval se minimálně. Byl až moc strohý. Po pár dnech byl zpět. Psal, jak jsem mu moc chyběla, chtěl mě vidět. Ale tvrdil, že je hodně unavený a navrhnul, abych přijela k němu alespoň na chvilku… Souhlasila jsem, také mi chyběl. Dorazila jsem k němu a povídali jsme si. Pak jen „ze srandy“ se zeptal, zda dnes bude sex. Řekla jsem mu, že až tak dobře se neznáme. Vzal to v pohodě. Po chvilce mi nabídnul pití. Chtěla jsem jen vodu. Z kuchyně mi přinesl sklenici vody. Byla ochucená. Z toho co se dělo potom je mi i po tolika letech zle…. V té vodě byl pervitin. Ten ha*zl mě zdrogoval a pak si celou noc užíval.

Po příjezdu domů jsem se zahlédla v zrcadle. Měla jsem strašně rozšířené zornice. Vůbec nereagovaly na světlo. Vyděsilo mě to. Došlo mi, co se stalo. Zvažovala jsem, zda to nahlásím, nebo to nechám „být“… Ale kdybych nic neudělala, nedokázala bych sama se sebou žít. Rozhodla jsem se to jít nahlásit. Věděla jsem, že sama to nedokážu. Nakonec šli se mnou kamarádky rodiče. Nebylo to nic příjemného, ale stálo to za to. Po několika letech padl rozsudek: vinen. I když dostal směšný trest – dvouletou podmínku, tak pro mě bylo zásadní, že byl uznán vinen. Přišla úleva. I když si na to ještě občas vzpomenu, tak to zabolí. Ale vím, že nahlásit to a dotáhnout to do konce stálo za to.